Reklama
 
Blog | Jakub Jiroušek

Úvaha nad obavami z nejistých zítřků a o společném hledání naděje ve školství

Úvaha nad obavami z nejistých zítřků a o společném hledání naděje ve školství

V současné době se Český rozhlas ujal nelehkého úkolu, a to poreferovat o polistopadovém dění při příležitosti třicátého výročí sametové revoluce. V roli věrného posluchače této veřejnoprávní rozhlasové stanice, který považuje její působení na kultivaci českého národa za neobyčejně záslužné, se musím spoután láskou k naší milované vlasti ze své podstaty pokusit vyjádřit k současné společenské situaci a pokusit se o kritické zhodnocení většiny aspektů se společenským vývojem souvisejících. Své úvahy však povedu výhradně prostorem výchovy a vzdělání, který skýtá počátek budoucího jednání jedince samého.

Již zvolený název relace „Rozděleni svobodou“ zdá se na první pohled poněkud až expresivně zabarvený. Vyvstává otázka, jak rozděleni? Národ se může v současné době pyšnit svobodným užíváním své řeči, nádhernou přírodou, bohatou historií, odkazy velkých osobností, zrestaurovanými památkami či výbornou literaturou domácí, ale i kvalitními překlady děl literatury světové. Přestože zde zmiňuji atributy, pro které stojí za to slavit každý den, kdy se můžeme projít po naší bohaté zemi, cítím že spousta spoluobčanů se mnou v současné chvíli nemusí sdílet národní cítění a spíše se přikloní k debatám o problémech předkládaných některými ahistorickými politiky, žurnalisty a sociology. Zde v tuto chvíli označuji pomyslné „rozdělení“ za krizi národa, krizi etických a morálních hodnot, krizi demokracie a humanity.[1]

Primárně budou mé myšlenky mířeny na nyní tak probíranou oblast vzdělání, výchovy a školství obecně, přičemž se pokusím každému problému věnovat samostatný prostor a odkazovat na aktuální dění. Je typické, že pokud se blíží nějaká pohroma, nebo v lepším případě výročí významné události, ubírají se zraky uvědomělé části populace k budoucím správcům kulturního, přírodního ale i kapitálového dědictví. [2] Samozřejmě zde již při vyslovení této věty vyvstává hned první do očí bijící problém, problém nedostačující prevence ve všech oblastech lidského vývoje.

Prevence je věc v současné době nadmíru podceňovaná, ať už se jedná o lékařskou, drogovou či takovou prevenci, která by měla zamezit enviromentální katastrofě. Základní problém spočívá v neodpovědnosti k ostatním. Pokud chci, aby moji blízcí žili zdravým způsobem života, vzdělávali se, sportovali, rozšiřovali mravní a demokratické hodnoty, musím začít primárně u sebe. Pravidlo kategorického imperativu je zřejmě základním stavebním kamenem prevence, bohužel však naráží na ahistorické myšlení konzumní společnosti.[3] Pedagogové, ale i jiní zaměstnanci školských institucí jsou často konfrontování rodiči a veřejností názorem, že prevenci provádí nedostatečně. Samozřejmě, provádět prevenci a předcházet nepříznivému vývoji v životě dospívajícího jedince je nedílná součást poslání pedagogických pracovníků, ale stejně tak je taková povinnost i povinností každého rodiče i občana státu! Ve výsledku potom všichni aktéři, kteří působí na duševní vývoj dítěte skládají pomyslnou mozaiku, jež zajištuje prevenci nejefektivnější. Silnějším jedincům může stačit například pouze díl této mozaiky, ovšem jedinci duševní silou slabší můžou býti ohroženi každým výpadkem části tohoto schématu. Jako příklad si můžeme uvést dospívající dívku ve věku 16 let, chodící do školy, kde prevence funguje, s milující rodinou, kde prevence funguje, ale tato dívka pojede domů například přes tematickou stanici metra C Kačerov[4] a uvidí v houfu náctiletých uživatelů pervitinu mladého drogami zničeného chlapce, který dívku okouzlí, a v lepším případě jen na několik dalších let zničí jí, ale i všem, kteří mají dívku rádi, život. A kdo je tady viníkem? Celá společnost! S problémem se setkává dennodenně, a přesto problém přehlíží. A opět tu máme krizi demokratických hodnot, protože demokracie nezahrnuje pouze práva, ale také povinnosti a z nich pramenící odpovědnost k ostatním.[5]

Institut rodiny procházející v současné době znatelnou krizí se dotýká vývoje jedince prakticky ve všech etapách života. Nutno pro náš účel zdůraznit, že každý etický nebo faktický kolaps fungování této skupiny zasáhne nejenom rodinu samou, ale zpravidla i rodiny další. Přesah vlivu stavu rodinného zázemí do fungování celého života člověka je nezpochybnitelný, avšak není to pouze působení na jednotlivce, ale ve vyšším smyslu se tento přesah týká fungování celého státu, který potřebuje pro svůj efektivní provoz podhoubí harmonicky fungujících rodin představujících jeho největší oporu. V současné chvíli můžeme každý neukázněný tah k rozpadu rodiny, každé neetické chování v rodině či každou hrubost proti partnerovi nebo dítěti brát také jako sobecký tah rozvracející sociální prostředí státu.

Vedle rodiny přichází na řadu výchovné a vzdělávací instituce, kde se dostává dítě do kontaktu s pedagogickými pracovníky. Osobnost pedagogického pracovníka[6] je nesmírně silným elementem formujícím duši dítěte, proto musí být tato osobnost naprosto ryzím představitelem morálního a národního uvědomění a také neustále sebevzdělávajícím se odborníkem ve svém oboru. V případě každé politické debaty týkající se školství se většina přítomných shodne pouze na nutnosti vyslat do školství co největší množství finančních prostředků s nadějí, že přilákají schopné pedagogy do škol. Samozřejmě, pokud je učitel uvědomělý a chce napomoci svým žákům v získání co největšího uceleného spektra potřebných vědomostí či také býti zainteresovaným rádcem v budoucí osobní profilaci, musí dát své práci podstatnou část svého života. Takový pedagog si adekvátní finanční ohodnocení jistě zasluhuje. Rozhodně zde však musí být zdvižen varovný prst nad neuvědomělými pedagogy, kteří na sobě zcela úmyslně nenesou břemena odpovědnosti za budoucí životy členů společnosti a na základě pouhé touhy po dalším kapitálu ohrozí svou stávkou budoucnost dalších generací. [7] Na osobnost učitele budou zřejmě s nadále se rozšiřujícím penzem vědomostí lidstva kladeny stále vyšší nároky, ovšem můžeme věřit, že píle a příprava současných, ale i budoucích uvědomělých kantorů zapříčiní naplnění jejich tížené touhy, kterou není pouze kapitál, ale výhradně celospolečenské uznání jejich práce.

Celkový problém úpadku vzdělání a špatných výsledků žáků a studentů nemůžeme rozhodně spatřovat v dnešním fenoménu inkluze. Inkluze je opatření, které chce žákům s handicapem[8] zajistit příležitost po boku intaktních jedinců plnohodnotně uplatnit své duševní schopnosti. Chyba tohoto legislativního zákroku se skví hlavně v nepřipravenosti následných nutných provozních opatření. S tímto opatřením vyvstal na povrch palčivý problém nucené nivelizace společnosti. V některých otázkách, například majetkových, je touha po levicovém řešení zřejmě na místě, ovšem v otázkách vzdělání nese tato nucená potřeba vyrovnání svá rizika do budoucnosti. Silný a ve všech odvětvích konkurence schopný stát může svůj potenciál čerpat hlavně ze vzdělaného obyvatelstva[9]. V této společnosti vzdělaného obyvatelstva však nesmí vznikat nedostatek „velkých lidí“, na níž budoucí vzestupná tendence fungování státu bude závislá, právě oni totiž budou určovat směr ve vědě nebo politice, a tudíž se ve vzdělávání nemůžeme snažit o naprostou egalitu, protože riskujeme ztrátu tohoto budoucího národního potenciálu.

Další fenomén ohrožující budoucí vývoj v naší zemi, je fenomén absence aktivních národních vzorů. Zde mi budou někteří jedinci z jedné části „rozdělené“ populace zřejmě vytýkat, že lidské vzory jsou přežitek, nebo budou namítat, že pokud člověk cítí v hloubi potřebu, svůj vzor nalezne. Lidské vzory, ať žijící či nežijící, musí být pro moderní společnost fundamentální atribut harmonického vývoje. Dítě narozené jako „tabula rasa“ se pomalu začíná orientovat ve světě do něhož bylo sesláno. Prvními vzory bývají v případě fungující rodiny spolupracující rodiče, kteří symbolizují nedotknutelnost rodinného krbu a oporu všech svých členů v těžkých životních situacích. Napříč školním prostředím se poté setkáváme s dobrými, ale i špatnými vzory v podobě přátel, partnerů, pedagogů či jiných zaměstnanců vzdělávacích institucí. Na řadu přichází naše svobodná volba, která není až na možné občasné pokusy rodiny ničím determinována. Můžeme v tuto dobu tedy volit. Někteří se vzhlédnou ve svém protějšku, jiní poznají znalce svého vysněného oboru, jenž je dovede naprosto uhranout svým životním nasazením a láskou k práci. Mohli bychom pokračovat dále a dále, přesto je na první pohled zřejmé subjektivní měřítko této volby. Kde však tato subjektivní možnost výběru zaniká, je volba člověka představujícího národní vzor.

Stát se osobou nesoucí všechnu tíhu národního vzoru nespočívá na pouhé volbě, ta přichází spontánně sama z řad jednotlivců na základě přirozeného obdivu neutuchající tvůrčí píle, světovosti výtvorů práce, národní oddanosti, lásce k vlasti a k jejímu lidu. Vše podtrženo snahou s patřičnou úctou kultivovat národní prostředí. Tyto atributy náleží lidem, kteří musí býti ochotní celou svou existenci podřídit vyšším cílům národním. Ten, jenž se rozhodne nezištně jít touto nejčistší etickou cestou života, musí podřídit jejím nástrahám všechny své životní možnosti a cíle, protože ty musí ustoupit před naplněním cílů nejvyšších, tudíž národních.

Dnešní populace se pyšní národními vzory minulými v podobě Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Bohuslava Balbína, Jana Kollára, Josefa Kajetána Tyla, Františka Palackého, Karla Jaromíra Erbena, Karla Havlíčka, Boženy Němcové, Tomáše Garrigua Masaryka, Jana Patočky, Václava Havla a dalšími dnes již dávnými národními velikány. Ano, pokud je dítě alespoň konfrontováno s názory těchto „velkých lidí“ a jejich užitím v praxi[10], rozhodně může dojít k vítanému mravnímu a intelektuálnímu rozvoji na jeho osobnosti, ovšem velkým problémem nežijících symbolů je jejich neschopnost bránit se proti chybným interpretacím jejich názorů ústy konzumních řečníků. S osobností národního vzoru nedílně souvisí i fakt, že se stává člověkem politickým, tudíž její intelektuální práce bude mít vždy i charakter politický. Tohoto faktu u nás bohužel v dnešní době nekultivovaného politického prostředí využívá nemalá část veřejných činitelů našeho státu, která se neostýchá odvolávat na odkaz velkých osobností bez předešlého studia jejich myšlenek. Nejvíce je v současné době ahistorické politiky zneužíván odkaz Tomáše Garrigua Masaryka, přičemž v této problematice erudovanějším lidem vyvstává dennodenně před očima naprostá diskontinuita politickými stranami předkládaných Masarykových názorů s jeho skutečnými postoji. [11]

Kultivace veřejného prostoru, vytváření etických hodnot a přejímání myšlenek velkých lidí minulosti bude zřejmě v budoucnu velkým úkolem pro hypotetické národní vzory. Koloběh dějin představuje nezpochybnitelnou sílu, která vyvolává v současné době kapku naděje v nejistých zítřcích. Pro představu dnešního stavu se můžeme zmínit jen o nevhodných názvech denně občanům představovaných politických subjektů jako „Česká pirátská strana[12]“ či naprosto společnost diskreditující „ANO, vytrolíme europarlament“. O vulgárních výrocích některých státních činitelů nemá cenu diskutovat, vše je opět záležitostí nedostačující sebereflexe a současné krize národa.

Pokud již zmiňujeme v primárních podmínkách harmonického vývoje jedince úlohu vzorů a kultivovanosti veřejného prostoru, tak nesmíme opomenout roli stavu městského prostředí. [13] Dítě a dospívající člověk nasává okolní atmosféru jako houba. Dospělí jsou v tomto ohledu již jinde, vnější vjemy mohou buď následně reflektovat, pouze slepě přijímat či chladně ignorovat. Mladší pozorovatelé však vnímají svět jinak, daleko více je formuje. Zde zmíním pro nastínění problému jen několik příkladů. Nejpalčivější je všudypřítomná deformace části lidského pokolení. Lidí, kteří se stávají spíše jakýmisi sobeckými tvory, kteří chtějí participovat na práci a výtvorech lidí společenských. Bohužel tento doposud nepříliš řešený problém musíme reflektovat na každém rušnějším místě, přičemž je představován drogově závislými, drogovými dealery, lidmi bez domova, zloději, ale i etnickými minoritami, u kterých neproběhl důsledný proces komplexní integrace. Další negativní faktory jsou grafity zničené domy a památky reprezentující neúčast mravních hodnot v myslích vandalů. Je více než zajímavé, že v některých lidech vlivem přijetí konzumního myšlení vzniká absolutní neúcta k majetku ostatních lidí představujícího však majetek vlastního společenského komplexu. Posledním příkladem bych mohl uvésti vulgární a neetické chování některých lidí ve veřejných prostorech a prostranstvích.

Dalším faktorem představující tentokrát problém ukotvenosti člověka ve světě je postupný úpadek křesťanské víry, ať katolické nebo protestantské. Pokud mluvím o víře, vyjadřuji se o ní v rámci našeho evropského kulturního okruhu. Rozhodně se vymezuji proti islámskému náboženství, které, ač do kultury ve své dějinami vyprofilované oblasti vneslo mnoho krásna a lidskému pokroku přispělo mnoha vědeckými poznatky, představuje pro křesťanskou kulturní tradici nebezpečný anachronický zásah reprezentovaný hlavně neurčitou kodifikací islámského práva. Pokud dnešní veřejnost odmítá roli víry ve svém životě, působí svým rozhodnutím nepříznivě i na další členy společnosti, kteří v současné době marně hledají své bytostné ukotvení. Spoustě lidem víra napomáhá v objevení etických hodnot člověka a nutno zde zdůraznit, že křesťanská víra je opravdu vírou morálky a mravu. [14] Tyto atributy víry však selhávají v konfrontaci s nemorálním lidským faktorem některých církevních hodnostářů. Fakt nedílně spjatý s působením křesťanské víry představuje její role na kultivaci kulturního a sociálního života a prostoru. Z pramenu tohoto kulturního dědictví těží krásy našich měst a vesnic dodnes.

Poslední roky představují obrat uvědomělé části populace k přírodě. Vztah člověka s přírodou je nedílným atributem humanity a cestou k vyššímu lidství. Bohužel větší část populace přírodu vnímá pouze jako zdroj materiálu, a tím si sama škodí. Klimatické změny vzbuzující i v nejvyšších státnících potřebu ochrany životního prostředí, představují důsledek nerozvážného konzumního života a zároveň se stávají mementem před hypotetickou ztrátou základních životních artiklů. Výchova generací k uvědomělé lásce a úctě k přírodě je dalším velkým úkolem stojícím v oblasti nejistých zítřků.

V poslední části této své úsporné reflexe nad problémy dneška se pokusím interpretovat problém ohrožující vývoj společnosti nejvíce, a to problém konzumu. Tento fenomén dnešní doby krystalizuje do absolutního absurdna a sžírá lidskou společnost skrz naskrz, je totiž základem enviromentálního problému, problému rozkladu etických hodnot, krize institutu rodiny, nedostatku vzorů, krizí národa a za doprovodu všech těchto atributů i krizí budoucí existence lidského pokolení. Odráží se prakticky ve všech oblastech lidského života, kultuře, práci, výchově či v lidství jako takovém. Pokud bychom v konzumní společnosti chtěli rozlišit druhy lidské spodiny[15], mohli bychom uvést základní dva, a to spodinu kapitálovou a spodinu duševní. Typický jev související s fenoménem konzumu je tato nešťastná profilace části obyvatelstva. Kapitálová spodina je lid ohrožený materiální tísní, přičemž někdy zapříčiněnou vlastním nerozvážným nakládáním s finančními prostředky. V jiných případech se může člověk do této kategorie dostat například malým ohodnocením své vykonané práce. Nutno zde však zdůraznit, že člen této skupiny může být sice chudý, přesto ale duševně nesmírně bohatý. Druhá skupina, spodina duševní, představuje hlavní opěrný systém konzumní společnosti. Jsou to lidé, u kterých přichází naprostá absence sebereflexe, odpovědnosti k ostatním osobám a ve výsledku ignorace všech v textu výše zmíněných problémů. Často tyto lidi doprovází i neutuchající touha po rozmnožení svého kapitálu. Základem však je, že jedinec představující součást této skupiny je duševně naprosto prázdný, je prázdnou skořápkou nevykazující základní atributy humanity a lidství vůbec. Tak se stane, že vedle sebe v této skupině konzum soustředí bohaté businessmany, neuvědomělé politiky, vulgární umělce, vandaly, či narkomany.

Závěrem bych rád zdůraznil, že skrovný výčet nastíněných problémů je pouze orientační a každý bod zasluhuje řešení obsáhlé a dlouhodobé, protože s sebou přináší další řadu nevyřešených palčivých otázek. Víra v lepší zítřky nestačí. Pro budování vlasti, kde bude žít národ tvořený spolupracující lidskou společností vedenou ideami demokracie, humanity a čirého lidství, je nutno, aby každý uvědomělý Čech svým příkladným životem napomáhal k budování vlasti a výchově budoucích generací a aby tíha důležitých rozhodnutí ležela na bedrech velkých lidí odhodlaných svůj život zcela podřídit vyšším etickým cílům. Pokud společnost naplní tyto cíle, bude se pak moci Česká republika pyšnit nejvyspělejším přístupem k výchově a vzdělání, ovšem ani jeden díl této pomyslné mozaiky problémů nesmí býti opomenut.

 

 

 

V Praze dne 10. listopadu 2019

Jakub Jiroušek

[1] Na tomto místě ponechávám nastíněný problém úmyslně otevřený s důvěrou, že poslouží k důkladnému zamyšlení nad všemi zmíněnými pojmy.

[2] Pro dnešní občany České republiky budu častěji v textu užívat termínu populace, protože jak již zmíněno výše, národ je v krizi, a i když starší definice vymezují národ územím, tak v současném rozpadu tradičních hodnot ztrácí starší definice na váze.

[3] K obšírnějšímu vysvětlení termínu „Konzum“ se dopracuji níže.

[4] Pro zájemce o tuto problematiku odkazuji na veřejně dostupnou skladbu „Děti ze stanice Kačerov“.

[5] Ať se tato definice demokracie v odborné literatuře expresivně vyjádřena nevyskytuje, tak přesto je ve všech známých definicích implicitně zahrnuta. „Demokracie je odpovědnost k ostatním.“

[6] Zde mám na mysli řadové učitele, třídní učitele či vychovatele.

[7] V textu odkazuji na stávku vyvolanou školskými odbory dne 6. 11. 2019, která vyřadila z provozu několik tisíc škol a vyprofilovala veřejnosti obraz národně neuvědomělých kantorů spatřující smysl své práce pouze ve finančním ohodnocení.

[8] Používám korektní označení speciálního pedagoga PhDr. Josefa Slowíka, Ph.D.

[9] Člověk vzdělaný je člověk vlastníci všeobecné pensum znalostí, reflektující jevy v rovině jeho existence, oddaný a rozumějící svému oboru. Vzdělaný člověk může být tedy na jedné straně profesor historie, na straně druhé šikovný řemeslník.

[10] Teorie a Praxe musí jít ruku v ruce. Teorie bez praxe je abstraktní, praxe bez teorie chaotická, fakt známý již ze spisů Aristotelových.

[11] Pro základní orientaci v Masarykových názorech skvěle poslouží Čapkovy „Hovory s T. G. Masarykem“ a publikace Emila Ludwiga „Duch a čin“.

[12] Pirát – námořní loupežník. Zřejmě snaha upozornit na možné nemorální jednání představitelů tohoto politického subjektu.

[13] Záměrně charakterizuji spíše město nežli na venkov, který je zasažen nástupem konzumního myšlení poněkud méně, ovšem i venkov začíná ztrácet svou tradici myšlení.

[14] Výborně tuto zásluhu víry můžeme pozorovat v díle Luďka Rejchrta, „Byl jsem ve službách zla“, Praha, 1995.

[15] Sociologové v této souvislosti používají raději korektnějšího pojmu „underclass“, tedy „podtřída“.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama